2.2.3. Právní jistota v současné České republice

Pojem právní jistota není v našem právním řádu přímo zakotven, ale vyplývá z něho. Ústavní soud ve svých četných judikátech dovozuje jeho existenci z prvního odstavce prvního článku Ústavy ČR, ve kterém se píše, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“¹ Právě v závazku býti právním státem spatřuje Ústavní soud pramen právní jistoty v českém právu, když na základě teoreticko-právních principů vysvětluje, že právní jistota je jedním z neoddělitelných znaků právního státu.²

Situace právní jistoty v České republice bývá často kritizována zejména z hlediska stability. Náš právní řád je mnohdy značně roztříštěný a některé zákony jsou novelizovány i několikrát ročně. Z toho důvodu si veřejnost, ale i mnozí experti stěžují na nestabilní právní prostředí a nemožnost se na právo skutečně spolehnout, což je přitom jeden ze tří základních znaků právní jistoty, tak jak ji charakterizoval Brożek (2012).

V posledních letech bylo u nás téma právní jistoty ještě živější zejména v souvislosti se zákonem č. 89/2012, Sb., který 1. 1. 2014 vstoupil v platnost jako Občanský zákoník. Svým pojetím a také svou jazykovou podobou v mnohém navazuje na Obecný občanský zákoník z roku 1812. Právní praktici i teoretici mu proto vyčítají zapříčinění právní diskontinuity a upozorňují, že ještě po dlouhou dobu bude mít za následek značné snížení právní jistoty. Nejen kvůli všeobecné neobeznámenosti veřejnosti s novými ustanoveními, ale také z důvodu chybějící judikatury. Ta v našem právním prostředí sice neznamená posuzování případů podle stejné logiky, jaká byla u obdobných užita kdykoli v minulosti, přesto však nabízí určité vodítko podpořené skutečností, že rozhodnutí soudů vyšších instancí mají pro soudy nižší doporučující charakter.

V prostředí České republiky se v souvislosti s novým občanským zákoníkem hovoří o snížení právní jistoty snad i v tom kontextu, že nová právní úprava navrhuje nové metodologické interpretační pokyny, což logicky vede k nejistotě a otázkám, jak nyní budou soudci při řešení sporů postupovat. Dosud se totiž, jak píše Tryzna (2012:192), v zásadě akceptovala základní východiska 200 let staré metodologie Obecného zákona občanského, který ovšem v tehdejším Československu přestal platit již před 65 lety. Tento občanský zákoník byl silně juspozitivistický a, především v § 6, 7, a 8, důsledně vyžadoval prosazování vůle zákonodárcovy, který měl jako jediný „moc vyložiti zákon způsobem obecně závazným.“³ Tím byl soudce zbaven možnosti v širším rozsahu užívat svého uvážení a byl veden k poslušnému následování paragrafů.

Tato situace v dnešní době samozřejmě neplatí. Nový občanský zákoník se starší podobou právní úpravy sice inspiruje, rozhodně však nelze říci, že bychom se vrátili o 2 století zpátky. Určité pozitivně zakotvené interpretační metodické direktivy však zvláště v § 2 zavádí, např. ve větě: „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.“⁴ Také nový občanský zákoník zmiňuje autoritu zákonodárce a zakazuje, aby se se zákonnému ustanovení přikládal jiný význam, než jaký plyne z jeho jasného úmyslu, již mu však nevyhrazuje moc vykládat zákon obecně závazným způsobem. Tuto pravomoc má v dnešní době také Ústavní soud prostřednictvím právní věty uvedené v odůvodnění jím vydaného rozhodnutí. V případě, že je zákon v rozporu s ústavou, může jej dokonce zrušit.